Stařík k pohledání

Mít čtyřiadvacetiletého a přitom čiperného lva se poštěstí jen málo komu. Zda to je v případě Kristiána z privátní ZOO Dvorec více záležitostí genů nebo chovatele Viktora Ambrože, a tedy i prostředí ve kterém lev žije, asi nikdo nerozhodne. Faktem však je, že samec nikdy netrpěl nudou a jeho dřívější i současný výběh jen málo připomíná klasickou zoologickou zahradu.

Kristián přijal v patnácti letech novou družku, jeho dospělá dcera v pozadí ho nikdy nezajímala.

Kristiána má Viktor Ambrož od roku 1990, kdy si ho přivezl domů jako dva a půl měsíční kotě. Téměř celý život byl čiperný a zdravý, až na jediné onemocnění, kdy už se s ním chovatel téměř loučil. Tehdy byl samec patnáctiletý a jeho choroba je tak trochu dodnes záhadou. V té době přišel o svou družku Synthu, která uhynula na rakovinu. Předtím společně žili v naprosté pohodě, tedy bráno z pohledu lvích manýrů. Takže když dostala dvojice krmení, Kristián si vyhrazoval právo na veškeré maso tak, jak to chodí v přírodě. Proto svůj díl dostával většinou v odděleném prostoru a k samici se mohl vrátit, až byly lví žaludky uspokojeny. Hry a občasná dovádění svědčily o jejich spokojenosti, stejně jako námluvy, jež se promítly v šesti úspěšných porodech. Množení lvů držených v lidské péči sice není žádnou zvláštností, ale ne vždy se stává, aby jedna lvice v šesti vrzích přivedla na svět tolik koťat - devatenáct. Náhlé osamění po smrti Synthy dolehlo na lva velmi silně.

Rezignoval

„Kristián po smrti družky rezignoval na život. Neustále slábnul a odhaduji, že ze dvou set kilogramů zhubnul snad na sedmdesát. Byla z něho doslova jen kostra pokrytá kůží. Trpěl také alopecií, tedy vypadáváním srsti. Je to příznak onemocnění, a v tomto případě to bylo nejspíše nervového původu. Ztratil srst a na několika místech se mu obnažila i svalovina,“ vzpomíná Viktor Ambrož. Ani všestranná péče veterinářů nepomohla. Úvahy o nové družce, která by nalila trochu života do Kristiána, se zdály být poslední šancí na záchranu samce. Problém však byl v získání vhodné lvice. Když se ke Kristiánovi vrátila jeho dvouletá dcera, ani si ji nevšiml. Až konečně po tři čtvrtě roku se podařilo získat šestiletou lvici Sambu ze Slovenska. A v životě samce došlo k zásadnímu zvratu. „Kristián ožil, začal lépe žrát, ale co bylo nejdůležitější, že za 3 měsíce mu opět narostla srst a místa bez kůže se zacelila,“ zdůrazňuje chovatel.

Omládl

Ačkoliv Viktor Ambrož se smířil s faktem, že Kristián má životní zenit za sebou a následovat už budou se stárnoucím samcem jen starosti, nebylo tomu tak. „Ani sebevětší starosti by mně nebyly na obtíž, neboť Kristián je něco jako člen rodiny. Ne že bych ho vodil do bytu, ale mezi našimi zvířaty byl a stále je jedničkou. Nevím, zda se nám chtěl odvděčit za péči, ale s novou samicí zplodil dalších 19 potomků, naposledy ve svých jednadvaceti letech,“ usmívá se chovatel. Kristián je nepochybně zasloužilým otcem, neboť zplodil celkem 38 potomků, kteří jsou doslova po celém světě, nejdále v Johor Zoo v hlavním městě malajského sultanátu Johor Bahru. Navíc byl i vzorným otcem, byl u porodů, a když ho samice pustila ke koťatům, vzorně a s citem se o ně staral.

Stále čiperný

Čtyřiadvacetiletý lev je už opravdovým staříkem, byť to na první pohled není patrné. Většina pramenů udává, že v divočině se lvi dožívají 10-14 let, v zoologických zahradách až dvaceti let. Samce ve Dvorci šediny zatím příliš nezdobí, a jakmile má nějaká silnější podnět, běhá skoro jako za mlada. „Kdo ho nezná, můžeme se mu to tak jevit. Ve skutečnosti je pomalejší, páteř ochabuje, ale protože se v pohybu nikdy moc nešetřil, má pevné osvalení, kterému mu pomáhá k dobré kondici. Kromě dříve ulomeného špičáku má i bezvadné zuby. A pokud by se někomu zdálo, že je nevrlý, tak takový byl odmalička, a zatím ke své pohodě nepotřebuje žádné medikamenty,“ konstatoval chovatel. K jeho aktivitě nepochybně také přispívá široká škála podnětů. Ač ortodoxní ochránci zvířat a odpůrci zoologických zahrad tvrdí, že šelmy by měly mít klid a prostory, kde by se mohly ukrýt, v případě Kristiána to rozhodně neplatí. On musí být tam, kde se něco děje, takže nejraději polehává nebo pobíhá podél oplocení u hlavní návštěvní cesty. A protože veškeré oplocení výběhů je ze svařovaných drátů, má přehled o zvířatech na mnoha místech. Ať už jde o potenciální konkurenty či kořist. A to vše ho moc zajímá. Nikdy mu neunikne ani sotva slyšitelná jízda kolečka naplněná krmivem. Přestože do krmení chybí ještě pár desítek minut, on běhá podél oplocení a vyčkává ošetřovatele. A není to hladem, protože do svého přídělu se pustí třeba až za hodinu.

Sok

Dnes se snad ve všech zoologických zahradách zabývají enrichmentem, tedy cíleným obohacováním prostředí zvířat nejrůznějšími podněty. Těmi mohou být hračky či potrava, kterou lze získat jen po vynaložení určitého úsilí, jako třeba vylezením na kmen, roztrháním papírového obalu a podobně. Takové aktivity však netrvají dlouho a zvláště starší zvířata brzy po těchto podnětech opět zalehnou. Ve Dvorci takové aktivity nejsou potřebné, neboť mezi zvířaty probíhá neustálá interakce. Mj. díky zmíněnému oplocení, které je sice bezpečné, ale vizuálně, zvukově ani pachově neomezuje kontakt mezi nimi. Zvířata se tak navzájem pozorují a reagují na podněty od sousedů. A své si užijí i návštěvníci, a to především zásluhou Kristiána. Ten svým silným a hlubokým lvím basem komunikuje s mladým kolegou Ugasem. Každý je umístěný ve výběhu na opačné straně hlavní návštěvnické trasy, takže dojem z jejich řevu je intenzivnější, než by člověk mohl zažít v jejich domovině. A dostat se do takové blízkosti mezi dva soky se asi člověku jinde těžko poštěstí. Nepochybně i tím lví stařík přispívá k zajímavosti ZOO Dvorec.

Text a foto Josef Růžička

Za krásný článek děkujeme panu J. Růžičkovi /vyšlo v časopisu FAUNA/