Lví slečna

Jsou tomu dva roky co přišla na svět. Jen s malou nadějí na přežití, ale s velkou vůlí žít. Dnes již dospívající lvička žije plnohodnotný život ve společnosti svých vrstevníků.

Shina, tak se jmenuje poslední mládě Ugase a Niny, lvů pustinných. Dle názoru "moderních zoo" bychom měli každé mládě, které je po narození svou matkou odvrženo, ponechat svému osudu.

Tak to my nedokážeme, zastáváme názor, že všichni máme právo na život a lidé by neměli rozhodovat o tom kdo bude nebo nebude žít.

Pokud jsme se rozhodli chovat zvířata v lidské péči je naší povinností jim toto právo zajistit. Až sama příroda může rozhodnout kdo přežije.

Shina se narodila do velmi nízkých teplot přímo ve výběhu. Chování matky nasvědčovalo naprostému nezájmu, proto bylo podchlazené mládě od prvních hodin v péči člověka.

Všichni jsme ji od začátku milovali, ale naše obavy z její další existence byly obrovské.

Mláďata šelem odchovávaná člověkem jsou od počátku potřeba stimulovat na stejný živočišný druh. Shina byla z tohoto důvodu umístěna do výběhu navazujího na výběh jejích rodičů.  Velmi důležité pro lvíče je sluchové, vizuální i pachové vnímání. I přes to, že ošetřovatele vnímala jako svého největšího parťáka a každý den se těšila z jeho přítomnosti, byl kontakt s ní omezen jen na nejnutnější dobu.

Ve stáří několika měsíců byla přesunuta do prostoru vedle o něco mladších lvíčat.  Pět mláďat lva jihoafrického bílého ji zpočátku nevnímalo, tak jak bychom si přáli. Situace se však pomalu zklidňovala a nyní je Shina rovnoceným členem skupiny. Někdy máme pocit, že tam má i výhradní slovo. Stále má v člověka důvěru, ale není na něho fixována.

Výsledek celého procesu je pro nás velkou školou a zároveň důkazem, že je potřeba dát všemu čas a šanci na život.