Kde se kočky mají

Zoo Dvorec patří k mladším zoologickým zahradám u nás, a ačkoliv je rozlohou neveliká, v mnohém má primát. Připomeňme alespoň počet kočkovitých šelem, který se pohybuje kolem dvou desítek, a největší expozici kober.

Právě milovníci koček se nemohou vynadívat na nejrůznější projevy elegantních šelem a tak mnohdy u jejich výběhů tráví celé hodiny. A protože jednotlivé výběhy jsou díky uspořádání a mřížovému pletivu důsledně průhledné, mohou lvi, tygři a další kočky pozorovat dění i u vzdálenějších sousedů. To přispívá k jejich aktivitě po celý den a nejen při enrichmentu (přispívá k obohacení jinak nudného života zvířat v zoo, třeba dobýváním se k různě ukryté, zabalené či rozhozené potravě). Ve Dvorci se nenudí ani vlci, neboť i oni mají možnost pozorovat okolní dění, a to samozřejmě platí i pro všechna další zvířata, která jsou ve venkovních expozicích. Snad nejvíce zaujme hned poblíž vchodu desetiletý hroch. Je to v podstatě desetiletý mladík, který přicestoval z Maďarska na jih Čech v dubnu 2016. Mnozí návštěvníci jsou překvapení, jak tento kolos dokáže dovádět a hrát si ve vodě s poleny, takže pejskařům to může připomínat aportování. Samec Buborék vítá také každý kontakt s páníčkem, kterým je pro něho ředitel a zakladatel zoo Viktor Ambrož. V Africe je hroch považován za nejnebezpečnější zvíře, neboť má na svědomí nejvíce lidských životů. V zoo však byl od malička v péči lidí, a to, zjednodušeně řečeno, přispělo k jeho vtiskávání člověka (inprinting) jako příslušníka svého druhu. Vraťme se však ke kočkám.

Výchovné rozdíly

S inprintingem má Viktor Ambrož velké zkušenosti, zvláště v případě kočkovitých šelem. Pokud matka, ať už to byla lvice nebo tygřice, odvrhla nějakého novorozence, milovník velkých koček se ho pokoušel zachránit. A téměř vždy se mu to podařilo, pokud včas odmítnutí jedince zjistil. Právě v letošním roce bylo možné pozorovat zásadní rozdíl v projevech mladého pustinného lva odchovaného člověkem a pěticí ročních bílých jihoafrických lvů, která vyrůstala a byla vychovávána do půl roku svými rodiči. Zatímco roční pustinný lev Viktora Ambrože v chovatelském areálu vítá a přes mříže se k němu tulí, čtveřice bílých lvů (jeden byl již přemístěn do jiné zoo) na muže útočí. Přiblížení k mřížím považují za překročení tolerované přirozené únikové vzdálenosti. „Rodiče bílých lvů byli naprosto dokonalí v péči o mláďata. Zejména samice, která v době péče o mladé jednoznačně velela. Poslouchali ji nejen lvíčata, ale i mohutný samec. Brzy po porodu se k mláďatům směl přiblížit, jen když mu to dovolila. Později už bylo evidentní, jak se oba rodiče při hrách s potomky střídají a učí je lovecké technice. Jak to vidíme i u domácích koček, nejprve se učí lovit tak, že jednou je lovec jeden a druhý lovený, a tak se role stále střídají. Občas se do výuky či zdokonalování lovu zapojují i rodiče. Důležité je také učení a respektování gest a projevů chování zvířecího druhu. Mláďata se učí, co si v určité situaci k dospělákům smí a nesmí dovolit,“ uvádí některé z příkladů učení mláďat lvími rodiči. A protože takovou lví školu jedinci odchovaná lidmi nedostávají, chovají se ke svým pečovatelům obvykle bez výpadů a agresivních projevů. To však neznamená, že taková šelma je člověku méně nebezpečná. Mohou nastat situace, které člověk nepostřehne, a šelma znenadání zaútočí.

Nečekaná nebezpečí

S nečekanými výpady šelem má Viktor Ambrož také zkušenosti. Mezi ty nebezpečné patřil výpad tygra ussurijského. Díky chladné hlavě a zkušenostem chovatele vše dopadlo dobře.

Dolar je mohutný krásný samec, typický představitel svého druhu. A také úspěšný otec, když ještě vloni, ve svých 17 letech, se se stejně starou samicí Blacky III postarali o další přírůstek. Dolar i Blacky dávají typickým odfrkáváním chovateli najevo spokojenost s jeho přítomností, kdykoliv prochází kolem jejich výběhu. Ředitel však jen smutně podotýká, že nyní, jako u každé staré šelmy, tak i u Dolara vidí, jak mu chřadne před očima. „Hrudník má ještě mohutný, na první pohled je majestátné i jeho krátkodobé chození, ale zadní partie už jsou užší, svalstvo je zjevně ochablejší. V přírodě bychom takto starého tygra hledali jen těžko. V naší zoo se velké kočkovité šelmy dožívají vysokého věku. Myslím, že to je díky krmení, dostatečně velkým výběhům a pestrým vizuálním i pachovým podnětům z okolí, se kterými se denně setkávají,“ konstatuje Viktor Ambrož. Na potvrzení svých slov ukazuje na pamětní desku, která připomíná ikonu zoo, jíž je lev Kristián, který odešel do zvířecího ráje ve svých čtyřiadvaceti letech.

Nepolidšťovat

Žijeme v době, kdy se učíme vážit si zvířat. To vůbec neznamená, že dříve by si lidé zvířat nevážili. Vážili si jich, protože je potřebovali daleko více než je tomu dnes. Kromě přirozené potravy jim byli nezbytným pomocníky při cestování, v dopravě, obdělávání půdy, při pohonu různých točivých zařízení, hubení hlodavců, lovu atd. Dnes je kromě potravy úloha zvířat poněkud jiná, a z velké části nám slouží k poučení a zábavě. Nezbytná jsou i při udržování přírodní rovnováhy. Civilizační expanze je však neúprosná, a tak už lidstvo přišlo o mnoho živočišných druhů nebo poddruhů. Proto se nejen odborníci, ale i milovníci zvířat snaží chránit, co se dá. Hlavně v exotických zemích, jako je Afrika či řada regionů v Asii nebo v Jižní Americe. Když sleduje filmy, čteme nebo posloucháme povídání odborníků, mnozí z nás nabývají dojmu, že máme ke všem zvířatům velmi blízko. A tak se mnohdy přenáší vnímání lidských emocí i na zvířata. S tím se v zoo často setkává i Viktor Ambrož. „Jednou slyším, proč necháváme buvoly v tak špinavé vodě, proč ji nevyměníme. Podobně litují i hrocha. Málokdo ví, že on chodí kálet do vody. Jenomže zvířata mají své představy o výbězích, a mnohdy si je přizpůsobí svým představám. Vlci například mají pestrý výběh podle svého – zlikvidovali všechny stromy, neboť si pod nimi budovali záhraby, stejně jako na mnoha místech trávníku. Výběh se z pohledu nezasvěceného návštěvníka jeví jako nudný, vlkům to však vyhovuje,“ říká Viktor Ambrož, který vyjíždí každý rok do Afriky, aby tam poznával přirozené prostředí, v němž zvířata žijí.

Směr Afrika

Ředitele zoo zajímá, jak zvířata v Africe žijí, co dělají a proč to dělají, aby mohl jejich přirozeným potřebám co nejvíce přizpůsobit život ve Dvorci. Tamní zahrada se totiž orientuje převážně na africká zvířata. Ředitel jezdí do mnoha národních parků, avšak především do míst s minimálním turistickým ruchem a za tradičního doprovodu jednoho známého Afričana. „Ne všechny zkušenosti jsou přenosné. Třeba když v období letních veder slyším, jak někteří návštěvníci naší zoo litují, že se zvířátka nemohou ukrýt v domečku. Přitom třeba v Keni jsem nedávno pozoroval skupinu lvů povalujících se ve vyprahlé savaně, a byli zjevně v naprosté pohodě. Zkrátka zvířata jsou přizpůsobivá a lvi to v našich v našich středoevropských podmínkách mají snadné. Dokonce mají rádi i zimu, neboť často opouští temperované ubikace a užívají si zasněženého výběhu. A kdo nezná tyto souvislosti, často přenáší na zvířata své pocity. Skutečnost je však poněkud jiná, a někdy se to těžko vysvětluje,“ konstatoval na závěr Viktor Ambrož.